6. Stavba základní jednotky

Předpokladem pro tuto metodu je určitý prostor - ideální je vlastní prostor, kde se dají uspořádat židle do kruhu a kde je čistá podlaha (pro malé děti je nutný i koberec). Vytvořené dílo by mělo zůstat na zemi až do příštího setkání, protože na již vytvořené většinou další jednotka navazuje. Dalším předpokladem jsou pomůcky - RPP pracuje hlavně se šátky pestrých barev, s barevnými kamínky, korálky, dřívky a také třpytivými ozdobami (které mají děti velmi rády). Jako pomůcky RPP využívá hlavně věcí skutečných - tzn. vodu, hlínu, kámen, svíci... Důležitý je také počet účastníků, který by měl být mezi patnácti až dvaceti, ale je možné pracovat i s podstatně menší a větší skupinou za předpokladu, že se k tomu projekt uzpůsobí.

RPP pracuje projektovou metodou - to znamená, že určité téma je zpracováno do dlouhodobějšího projektu (na jeden až tři měsíce). Tento projekt se dělí do jednotlivých jednotek, které na sebe navzájem navazují (na předchozí prožitky a poznání) a postupně směřují ke společnému cíli. Je důležité, aby jednotky probíhaly pomalu, aby se nic neuspěchalo a děti si měly čas vše pořádně prožít. Každá jednotka dále obsahuje až čtyři kroky - tzn. že ne každá jednotka musí dospět až ke čtvrtému kroku, ale každá jednotka musí vždy začít od kroku prvního - to je pro tuto metodu velmi důležité. Každý krok je specifický, má vlastní cíl a metody, a tvoří tak celek.

Kroky jsou celkem čtyři:
1. Vytváření společenství
2. Setkání se skutečností
3. Ztvárňování
4. Prohloubení významu


6. 1. První krok: Vytváření společenství

V prvním kroku jde o jakousi přípravu - o vytvoření dispozic a připravenosti ke společenství - jde o to vytvořit určitou atmosféru pro další "prožívání". Učitel nepřichází k dětem a nezačíná najednou "z ničeho nic" mluvit o Bohu. Právě v tom spočívá celostná výchova člověka - v neoddělování náboženského a profánního vnímání světa (např. oddělená hodina náboženství po skončení výuky ve škole). Obě tyto složky musí být propojeny, propleteny, spojeny... U této metodiky se začne mluvit o Bohu tak, že to někteří účastníci možná ani nepostřehnou - jde o nenásilnost - o to, aby účastníci začali vnímat Boha jako přirozenou součást okolního světa.

Vytváření společenství se děje ve čtyřech na sebe navazujících vrstvách, ve kterých si účastník vytváří nebo upevňuje vztahy:

    a) K sobě samému (já jsem tady a teď) - - Nejprve je "středem" každý, kdo přichází mezi ostatní. Prvním krokem je soustředit se na tady a teď - oprostit se od toho, odkud jsem přišel a co jsem před tím, než jsem přišel, dělal. Je třeba "uchopit svůj střed". Já nemohu tvořit společenství s druhým, pokud nedokážu přijmout sám sebe - pokud si sám sebe nevážím a sám sebe si neuvědomuji.
    b) Ke druhému (jsi tady také ty) - TY - Kdo má střed, kdo má pevný bod, není nejistý a může tvořit vztahy, vyjít k druhému.
    c) Ke společenství (jsme společenství) - MY - Já a Ty tvoříme skupinu, která také potřebuje svůj střed. Střed, který by zahrnul a přitom respektoval všechny členy skupiny. U tohoto bodu je důležité, aby skupina společnými silami - tzn. spoluprací - označila svůj střed (např. tím, že umístí do středu svíci či kruh - a to tak, že každý může říci, kam se má tento předmět posunout, aby byl přesně ve středu); tím se všichni ztotožní se středem - vědí, že i oni se na určování středu podíleli - že tento střed je i jejich - tento střed je náš společný střed. K ještě většímu ztotožnění se středem a soustředění se na něj slouží uchopení středu na obzoru rukou a pomalé objíždění jeho obrysu postupně pravou i levou rukou.
    d) k Bohu (v našem společenství je Bůh) - BŮH - Do takového společenství můžeme pozvat Hospodina - do středu se může umístit nějaké znamení Boží přítomnosti. Pozvání Hospodina může mít formu kratičké jednoduché modlitby.

I v Ježíšově přikázání lásky jsou tři roviny milování: "‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe." Milovat Hospodina, sebe a bližního - bližního mohu milovat pouze pokud dokážu milovat a vážit si sebe.

Tento krok by měl vést k vnitřnímu ztišení a otevření se k naslouchání a prožívání. Nejprve se účastník zabývá sebou, poté vychází k druhému a vytváří společenství. Až do připraveného společenství se zve Bůh. Cílem tohoto kroku je tedy připravit společenství tak, aby do něj mohl být pozván Hospodin.

Tento krok je základem, na kterém celý projekt stojí, a pokud není proveden dostatečně, nemá smysl pokračovat. Ke druhému kroku lze tedy přistoupit až ve chvíli, kdy účastníci zvládli krok první. Proto se na počátku práce ve skupině zůstává déle u prvního kroku - a to tak dlouho, dokud nejsou účastníci disponováni pro krok druhý. Je velmi důležité, aby účastníci byli schopni vnímat, soustředit se, prožívat a ztišit se. Pokud se s nějakou skupinou pracuje už déle, stačí první krok provést jen v krátkosti.

V tomto kroku se nejen spojují účastníci v jedno společenství, ale také se spojují s prostorem, ve kterém se projekt odehrává. V prvním kroku se vytváří jejich prostředí, ve kterém se bude odehrávat další "děj".

K disponování patří i práce se šátky - ty jsou základním stavebním materiálem při tvoření. Děti by měly umět šátek rozkládat a skládat. Měly by si také naučit pozitivně vnímat barvy.

Na konci prvního kroku by nemělo chybět konstatování, že Bůh se stará a my jsme mu za to vděční - ale žádné přímluvy a složitější myšlenky.

6. 2. Druhý krok: Setkání se skutečností

V tomto kroku se účastníci soustředí na pozorování a nazírání "skutečnosti" - tento krok je podobný "nádechu". Jde o setkání s tématem, s obsahem a předmětem. "Skutečností" se rozumí nějaká věc z vnějšího světa, kterou děti vlastně znají, ale nikdy se na ni moc nesoustředily (např. hlína, voda, kámen atp.). Smyslem tohoto kroku není vyprávět o skutečnosti, ale setkat se s ní - a to ve společenství! Skutečností může být také například biblický příběh, pohádka, legenda nebo biblický verš. U tohoto kroku je velmi důležitá práce se smysly a symboly.

6. 2. 1. Práce se smysly a symboly

Metodika RPP vychází z toho, že pro dítě, ale často i pro dospělého, je velmi náročné vyjádřit se slovy, když jde o věci z oblasti citů, hodnot a smyslu života. V náboženské výchově je takové vyjádření ještě mnohem složitější - v oblasti mluvení o Bohu a s Bohem zůstává pouhá řeč bezmocná. Proto se náboženský život uskutečňuje v symbolickém jednání skrze znamení. Řeč a slova jsou pouze označením toho, co člověk už poznal, zakusil nebo prožil. Sama o sobě slova nemají hlubší smysl, ale mohou jej získat z pravé skutečnosti, kterou člověk může zakusit skrze své tělesné smysly.

Nejprve je tedy třeba smyslového poznávání a smyslové zkušenosti, až poté můžeme o takto poznaných předmětech mluvit a přemýšlet. Sv. Augustin o poznání píše: "...slova nepředvádějí věci (tak), abychom je poznali. Avšak ten mě něčemu naučí, kdo to, co chci poznat, ukazuje buď mým očím, nebo jinému tělesnému smyslu, nebo i samé mysli. Slovy se tedy učíme jen slovům, ba jen zvuku a hluku slov, neboť, nemůže-li být slovem, co není znakem, pak třebas slyším slovo, nevím přece, že je slovem, dokud nevím co znamená. Poznáváním věcí se tedy uskutečňuje též poznání slov, avšak slyšením slov se neučíme ani slovům. Neboť neučíme se slovům, která již známe, a nemůžeme tvrditi, že jsme se naučili slovům, která neznáme, ledaže jsme poznali jejich význam, a to se děje ne slyšením pronesených slov, nýbrž poznáním označených věcí. ... můj posluchač se neučí mými slovy, nýbrž zřejmými věcmi (viděnými naší myslí), jak (mu) je odhaluje uvnitř Bůh."

RPP se na obyčejné věci, se kterými se člověk v životě setkává, dívá jakoby zblízka - nejprve je člověk poznává smysly, pak se mu věc stane symbolem - začne k němu mluvit - vyvolává v něm vzpomínky či asociace na určité skutečnosti nebo prožitky: "Věc či skutečnost sama se tak stává znamením čili symbolem vnitřního obsahu, který v sobě nesou právě ony vyvolávané asociace."

Slovo symbol je odvozeno z řeckého slovesa sumballein (spojovat dohromady, setkat se); sumbolaioj (smlouva či dlužní úpis - jako znamení) - původně se tak označovaly části rozlomeného prstenu nebo jiného předmětu, které vyjadřovaly smlouvu mezi dvěma nebo více osobami a sloužily k prokázání totožnosti jejich zástupců nebo potomků, jestliže části k sobě po přiložení přiléhaly. Smlouva byla vyjádřena ovšem pouze celým, složeným prstenem nebo předmětem, když se jeho části spojily dohromady. "Sejně tak je třeba spojit dohromady danou skutečnost (jakožto znamení) a její vnitřní obsah (který vypovídá)." Paul Ricoeur pojímá symbol jako "...výraz o dvojím smyslu, kde smysl doslovný, bezprostřední, fyzický odkazuje na smysl skrytý, obrazný, existenciální, ontologický atd. Symbol je všude tam, kde se musí interpretovat zjevný smysl, aby se tak odhalil, demaskoval, dešifroval smysl skrytý." Pro Ricoeura je symbol vždy spjat s řečí, promluvou: "Proto lze symbol definovat jen jako strukturu řeči, kterou jsem nazval schopností dvojího smyslu. Míním tím onu možnost řeči říkat něco jiného než říká, ale říkat to nepřímo, tak, že se opírá o smyslové, přirozené, o svět, o to, co už tu je, a míří k rozumovému, existenciálnímu, ontologickému, k tomu, co se rodí a přichází."

Ke vzniku symbolu dochází třemi různými způsoby:

    a) Dohodou mezi lidmi: Určitá skupina lidí (národ, kmen, kultura, náboženství) se dohodne, že určitý symbol pro ně bude představovat nějakou danou skutečnost (takovými symboly jsou např. dopravní značky, obřady, gesta jako kývání a kroucení hlavou).
    b) Společným zážitkem malé skupiny lidí: Zde nejde o znamení smluvené, ale o znamení, které pramení z určité prožité situace.
    c) Základní životní zkušeností: Tato životní zkušenost je společná všem lidem a pramení z jejich potřeb (jíst, pít, mít světlo ...). Tato znamení jsou proto obecně srozumitelná a skrývají v sobě poselství patrné i bez předchozí domluvy. Pochopení takových znamení pramení z uvědomění si každodenní zkušenosti s nimi. Mezi tato znamení patří i ta, která lidé používají pro vyjádření zkušenosti, která přesahuje je samé i jejich rozum. Pro katechezi podle RPP jsou právě tyto symboly stěžejní.

V tomto kroku se účastníci soustředí na pozorování a nazírání "skutečnosti" - tento krok je podobný "nádechu". Jde o setkání s tématem, s obsahem a předmětem. "Skutečností" se rozumí nějaká věc z vnějšího světa, kterou děti vlastně znají, ale nikdy se na ni moc nesoustředily (např. hlína, voda, kámen). Smyslem tohoto kroku není vyprávět o skutečnosti, ale setkat se s ní - a to ve společenství! U tohoto kroku je velmi důležitá práce se smysly a symboly.

Podle Franze Ketta a RPP je nesmysluplné vyučovat děti způsobem, že se jim řekne: "Tato květina je znamením Boží lásky." Děti se to sice mohou naučit říkat, ale vnitřně to nepřijmou, nepochopí a neprožijí, a takové informace rychle zapomínají. Podle RPP má učitel dítěti podat opravdovou květinu a vést ho k tomu, aby ji vnitřně poznal: "Přivoň si k ní - jak voní? Podívej, jak je krásná? Jaké má lístky? Jaký střed? Sáhni si na ty jemňounké lístky, a jak je hebká a křehká .... " Samo dítě tak může rozpoznat její hodnotu a nádheru, a tato zkušenost v něm vzbudí úžas. Teprve teď může pochopit, že květina je dar od Boha, a být mu za to vděčné. Dítě k této zkušenosti nedospěje zvnějšku tím, že ho to učitel naučí, ale zakusí ji zvnitřku tím, že si ji samo prožije - zážitek se nedá předat a zprostředkovat slovy, musí se prožít. Úkolem učitele je tedy v dětech probouzet "vnitřní zrak", což je někdy velice těžké.

6. 2. 2. Zkušenostní spirála

Skutečnosti, se kterými se člověk setkává, ho přibližují ke středu věci - k tomu nejvlastnějšímu pochopení skutečnosti - k pochopení symbolu. K nejvlastnější podstatě věci člověka přibližují různé úhly pohledu na ni. Tím, že na ni nahlíží z různých stran, získává nové zkušenosti a přibližuje se tak podstatě věci (viz obr. a).

Obr. a - Zkušenostní spirála, která znázorňuje proces nahlížení na danou skutečnost z různých pohledů a z toho vyplývající přibližování se k nejvlastnějšímu pochopení skutečnosti.

Proces rozšiřování a prohlubování zkušeností a postupného přibližování se k podstatě skutečností nazývá náboženská pedagogika zkušenostní spirálou. To proto, že spirála vede k danému cíli delší cestou (oproti čáře), zachycuje na své cestě stále větší plochu a může vést na hlubinu nebo do výšky.

Na obrázku b je zachycen proces zakoušení skutečnosti u dítěte. Jeho zkušenosti se rozšiřují, a skrze to se stávají dětské zážitky a poznatky hustší, hlubší a bohatší. Na této cestě se dítěti odrývají různé roviny skutečnosti. Poznává své okolí, pozoruje a ohmatává to, co jej obklopuje, objevuje vnější skutečnosti, tzv. reálný svět, setkává se s jinými dětmi ve skupině nebo třídě a přitom zažívá hojnost společných zážitků. Skrze tyto všechny zkušenosti se pak učí objevovat skutečnost v sobě samém, kterou můžeme nazvat vnitřní skutečností. Nakonec interpretuje to, s čím se setkalo a hledá smysl sebe sama a všeho toho, co k němu patří. Ptá se po něčem větším, něčem, co dává smysl. Objevuje transcendentno, posvátno. Zakouší skutečnost Boha, kterou my lidé můžeme často jen odtušit.

Obr. b - Zobrazení procesu získávání zkušeností u dítěte - směřuje od zkušenosti se sebou samým přes zkušenosti s okolním světem až ke zkušenostem svět přesahujícím.

6. 2. 3. Důležité zásady v práci se skutečností

Zkoumanou skutečností musí být vždy pouze jeden předmět - to podtrhuje jeho jedinečnost a zároveň napomáhá lepšímu soustředění. Předmět je prezentován jako něco jedinečného a vzácného - je proto nedotknutelný! Záměrně bývá pečlivě zabalen, předává se velice opatrně z ruky do ruky - jako vzácný poklad. Podávání by nemělo probíhat "fádně" - jako když se rozdávají sešity. Učitel by měl podávat věci jemně - tak, aby dítě mohlo vnímat, že věc je cenná a že i ono samo je cenné. Důležitý je také dotyk. Děti se touto metodou učí mít úctu k obyčejným věcem, které normálně přehlížejí (např. k vodě); učí se žasnout, obdivovat, pozorovat a být vděční. Tímto krokem je připravován základ pro děkovnou modlitbu za to, co potřebují k životu (např. chléb, voda, světlo). Skutečnost, se kterou se děti setkávají, je označována jako dar - k tomu slouží mimo jiné také gesta dávání a přijímání (skutečnost jde v kruhu od souseda k sousedovi - každý nejprve přijímá a pak i sám dává).

Důležitým prvkem v metodice RPP je práce s tajemstvím. Děti mají veliký smysl pro tajemství, dokáže je motivovat, nadchnout i soustředit. Velmi důležité je obřadné a pomalé odkrývání skrytého předmětu. Děti odhalují předmět po krůčcích - učí se vnímat detaily, být napjaté a trpělivé. Jeden poodkryje část tajemství, pak vyzve druhého, aby poodkryl další část atd. - nechává druhého, aby se přiblížil k tajemství blíž než on sám. Tajemství je tak odhalováno ve spolupráci.

6. 2. 4. Možnosti setkání se skutečností

K hlubšímu setkání se skutečností slouží:

    a) Původ věci: Z čeho věc vznikla, kdo byl u jejího vzniku apod. - může být zastoupeno například nějakým krátkým příběhem.
    b) Reálné "prožití" skutečnosti vlastními smysly (zrak, hmat, sluch, čich, popř. chuť): Vždy je dobré zapojit co nejvíce smyslů - čím více smyslů děti při poznávání skutečnosti zapojí, tím lépe ji uchopí a prožijí. V tomto kroku jsou velmi důležité vlastnosti skutečnosti, které objevují a popisují samy.
    c) Běžné užívání věci, běžné setkávání se s touto skutečností: Má svůj smysl v řádu světa: v prostoru a v čase.
    d) Ztotožnění se s věcí, identifikace (jsem jako...): Tento bod je velmi důležitý - pracuje zejména s fantazií. Děti si mohou představovat, jak by se cítily, kdyby byly danou skutečností; jak k nim daná skutečnost mluví. K identifikaci také slouží práce s vlastním tělem.
    e) Setkávání se prostřednictvím této věci s druhými: Vzájemná služba, obdarování.
    f) Reflexe vlastních pocitů a zkušeností ze setkání s touto věcí: Vede k uvědomění si vyvstávajících asociací, stále však ještě v přirozeném, původním smyslu. Je důležité si nejen uvědomit, jakou asociaci připomíná skutečnost mně, ale i naslouchat tomu, jaké asociace přináší druhým.

Druhý krok je vlastně podobný kroku prvnímu, ale odehrává se celý na vyšší úrovni a má jiný cíl. Cílem prvního kroku bylo vytvoření společenství, cílem druhého vytvořit asociace prostřednictvím setkání s druhým - už nejde o vytváření společenství. Na základě setkání s druhými si dítě vytváří asociaci, která se týká dané skutečnosti. Pro tuto asociaci je důležitý společný zážitek.

6. 3. Třetí krok: Ztvárňování

Oproti druhému kroku, který je podobný "nádechu", je tento krok spíše "výdechem" a jde v něm především o znázorňování a prohlubování skutečnosti ztvárněním. Je to prostor, v němž děti mohou vyjádřit, znázornit, ztvárnit, "dát tvar", zhmotnit to, co před tím vnímaly, jak je předchozí činnost zasáhla, co si vybavily a co prožily. "To, co bylo vnější a stalo se vnitřním, se teď stává "znovu" vnější skutečností. Tato vnější skutečnost však dostává svůj osobitý výraz. Je to ‚zhmotnění', ‚ztělesnění' osobního, vnitřního zážitku." Třetí krok je nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější a nejhlubší část celé jednotky. Předpokládá důvěru k druhému - důvěru, že mu mohu odhalit, co jsem prožil. I když se o Bohu přímo nehovoří, člověk, který je dobře disponován, se do této hloubky naprosto přirozeně ponoří. Přemýšlí o souvislostech konkrétních událostí svého života se znamením Boží přítomnosti. Je to "tvořivá meditace", která je individuální, ale děje se ve společenství, aniž by vznikla uniformita a jedinec v ní zanikl. Ve třetím kroku se v dějišti vytváří obraz složený z osobních výtvorů.

Ztvárňování se děje pomocí skládání různých obrázků z barevných kamínků a jiných materiálů (mušličky, dřívka, tyčky, skořápky od ořechů, lesklé a třpytivé "drahokamy", kusy barevných látek, korálky..., nebo modelováním z hlíny, malováním či jinými výtvarnými aktivitami, meditačními tanci nebo hudbou. Metoda RPP v tomto kroku vede děti k tomu, aby se dovedly vyjádřit a byly tvořivé.

Jednotlivé výtvory se ale nehodnotí, u malých dětí se mohou společně obdivovat. Výtvory jsou osobním vlastnictvím, pokladem toho, kdo je vytvořil, proto se s nimi zachází s úctou. Velmi důležité je, že si každý vybere své místo pro ztvárnění - nikdo nemá proto právo jeho výtvor přendávat - jen on sám.

6. 4. Čtvrtý krok: Prohloubení významu

Celá stavba jednotky ve všech čtyřech krocích je pomalým sestupováním do hloubky významu: V prvním kroku se vytvářejí základní dispozice pro vnímání. V kroku druhém se účastníci setkávají se skutečností a rozšiřují nabídku všech vlastností, významů, abstrakcí, analogií a přirovnání, které je ve skupině napadají. V kroku třetím nechává učitel účastníky "ztvárnit" to, co je z celé šíře asociací oslovilo. V tomto, čtvrtém kroku, jde o prohloubení významu toho, s čím se skupina setkala - je to jakési "domyšlení" či "dovedení" k náboženskému významu: "To, co jsme prožili a ztvárnili, dáváme do vztahu s tím, co nás převyšuje." "Až" v tomto kroku upozorňuje učitel na souvislost toho, co účastníci prožili a ztvárnili, s náboženským obsahem. "Vzniká prostor, kde může předmět nebo nějaká konkrétní životní zkušenost dostat hlubší rozměr, může být pochopena, uzdravena, pojmenována nebo otevřena. Zkušenost se může přetvořit v náboženskou zkušenost. Tento krok předpokládá důvěru v sílu Božího slova." Nejde však o výklad, ale "pouze" o vytvoření prostoru, ve kterém se nechává promlouvat Boží slovo.

Stavba čtvrtého kroku:
    1) Slavnostní čtení z Bible: Má podobu několika málo vět (většinou čtení biblického textu z žalmu či evangelia). Po přečtení textu je Bible položena do středu obrazu, příp. vedle svíce (viz příloha č. 7, obr. 21, str. 130). "Je to nejen obřad, ale také ‚lidské' vyjádření toho, že jsme nahlédli ‚do středu' věci, dostali jsme se k ‚jádru' sdělení."

    Kdyby byl z jednotky tento poslední krok vypuštěn, vzniklo by krásné tvořivé setkání v jehož středu by stál předmět, situace, přírodnina.... Z hlediska náboženské výchovy by to byla však ztráta obsahu, ztráta možnosti hovořit o Bohu.

    2) Modlitba: Po čtení textu, příp. několika dodaných větách, může učitel, pokud je to vhodné, vyzvat ke společné modlitbě, přímluvám, požehnání nebo vzájemných přáním.
    3) Reflexe: Ve skupině dospělých je dobré dát prostor těm, kteří se chtějí rozdělit s ostatními o své dojmy. Ve společné reflexi může, kdo chce, odpovídat na otázky: Co mě nejvíce zasáhlo? Co se mi vybavilo? Co mě nečekaně oslovilo? Co jsem si uvědomil(a)? Co je na mém obraze, který jsem ztvárnil(a)?
    4) Vyzdvihnutí do srdce: Obraz, který účastníci vytvořili, je něčím, co sami prožili, a proto jej učitel nemůže sklidit jako nádobí ze stolu. Musí jej nejdříve každý vyzdvihnout do svého srdce. Učitel děti vyzve, aby se na obraz ještě jednou pozorně podívaly a snažily si ho zapamatovat; aby přemýšlely nad tím, co jim připomíná; co vše "na něm" prožily. Poté je vyzve, aby zavřely oči a dívaly se na obraz za zavřenýma očima - může se jich ptát na to, co vidí; zda je obraz stejný, jako byl na koberci; může jim napovídat a popisovat, co na koberci je. Tento krok je třeba opakovat podle potřeby i vícekrát, dokud děti nevidí obraz i se zavřenýma očima. Nyní už jej nepotřebují vidět na koberci, mají jej ve svém nitru, a proto jej mohou společně sklidit. Tento krok děti učí dívat se "vnitřníma očima", což je pak velmi důležité pro vnitřní modlitbu a meditaci.
    Nahoru

    Pomůcky k náboženské pedagogice celistvé výchovy můžete zakoupit prostřednictvím internetu u Charity Svaté Alexandry.